Když jsem začánala fotit, tak jsem sledovala tvorbu jen českých fotografů. Především těch lokálních, kteří měli tvorbu zhruba na podobné úrovni jako já. Sledováním lidí, kteří jsou na tom stejně, se bohužel moc neposunete.
Pak jsem objevila PINTEREST…
Emily London
Ze začátku jsem na Pinterestu sledovala jen vyrábění ve stylu „udělej si sám“, ale pak jsem objevila potenciál v množství sdílených fotografií zahraničních fotografů… A tak jsem objevila fotografky Emily Soto, Laru Jade nebo Sabrinu Cichy, u kterých jsem obdivovala jejich exteriérové focení, které měly tajemnou až pohádkovou atmosféru.
Po čase, kdy jsem se snažila o fotky s podobnou atmosférou, které jsem se nedokázala ani zdaleka přiblížit. Došlo k určitěmu vystřízlivění a opuštění touhy po oparech ve fotografiích. Objevila jsem Michelle Moore a její seniors fotky (jedná se o portréty z období maturitního věku, ale nejsou to přímo fotky pro maturitní tabla, tak jak je známe u nás). Tehdy má tvorba nabrala jasných barev, zlepšila se kompozice a učila jsem se pracovat se sluncem za zády modelky.
Objevení fotografky Sue Bryce změnilo můj cíl ve fotografii.
Při jednom ze svých mnoha pokusů o různé projekty jsem narazila na fotografku Sue Bryce a její výuku focení žen s křivkami. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem objevila tajnou knihu tajemství o fotografii. Celé to kouzlo spočívalo v tom, že není důležité jen sledovat světlo a postavit modelku před foťák, ale když chci udělat lepší fotku, musí tam být toho víc a tak jsem objevila kouzlo správného pózování.
Začala jsem se odprošťovat od práce s pozadím a začla jsem dávat důraz na práci s modelem. Díky tomu jsem pochopila, že jednobarevné pozadí a oblečení v podobném ladění (myšleno například tmavé pozadí a tmavé oblečení) dají vyniknout osobnosti. Pak už to byl jen krok k tomu nenutit modelku se pořád usmívat a naučit se pravidla pózování a řeči těla.
Trisha Hadley
Do repertoáru sledovaných fotografek se pak přidaly i studentky této fotografky a to Nikki Closser, Trisha Hadley, Emily London, Melody Smith a spousta dalších, které šly v učení vě šlépějích své mentorky a přitom každá svou cestou. Velkou část z nich sleduji dodnes a často si překresluji pózy z jejich fotografií.
Překreslování póz mi pomohlo pochopit a přitom nekopírovat.
Opravdu, když máte před sebou fotografii jiného autora, máte tendenci ji okopírovat, použít stejné nasvětlení, výraz, oblečení i barvy. Ale pokud si naskicujete jen pózu bez velkých detailů okolo, pomůže Vám to pochopit pózu, nezaseknout se při focení („ty jo a jak ji napózuju teď?“) a k tomu zbytek zpracovat po svém. Navíc se snadněji pracuje s modelkou, protože když jí póza nesedne v nakresleném provedení, tak ji jen poupravíte tak, aby vyhovovala jí nebo zkusíte jiný úhel záběru.
Sledovat fotografky specializované na ženy nestačí…
To jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem chtěla nafotit dcery svých kamarádek. Pózování pro dospělou ženu je na holčiny v dětském věku moc kombinované a nepřirozené. Bylo načase najít jiný zdroj pro pózy, ale současně takový, aby byl v souladu s mou dosavadní prací…
Paulina Duczman
Chvíle hledání a objevily se – britka Lisa Visser a Paulina Duczman, dvě úžasné fotografky, které dokážou udělat naprosto přirozenou stylizovanou fotku. Jejich fotografie se podobají portrétům, které visely na zámcích a přitom jsou moderní a nadčasové. Nedivím se, že jejich práce je mezinárodně uznávaná a získávají spoustu ocenění v různých soutěžích.
A pokud chcete pochopit jak efektně napózovat celé skupiny lidí, doporučuji podívat se na kurz od Linsay Adler. A můžete pak fotit rodiny ve stylu časopisu VOGUE.
Na co se zaměřuji kromě pózování?
Samozřejmě pózování není vše. Správně nasvítit model je stejně důležité. V tomhle doporučuji nejen čist světlo z fotografie (tedy naučit se určit odkud je modelka nasvícena), ale také hodně pomáhá sledovat zákulisí.
Inspirovat se není o tom někoho okopírovat, ale něco se od něj naučit.
Mějte se krásně. Lenka
